Dědictví nečekané?

úterý, srpna 26, 2014


Zdroj: TheA
Výstava Nečekané dědictví skončila v Konírně paláce Kinských minulý týden. Tři měsíce bylo v malé místnosti vystaveno 24 obrazů od převážně českých modernistů, v jejichž tvorbě se určitým způsobem projevovala vazba na Francii. Díky odkazu MUDr. et RNDr. Aleny Žižkové-Lind Národní galerii v Praze, mohla široká veřejnost vidět pohromadě díla Toyen, Jindřicha Štyrského, Jana Zrzavého, Josefa Šímy a dalších. O kvalitě děl, výjimečnosti umělců i ušlechtilosti činu dárkyně bylo napsáno mnoho. Jaký je ovšem vývoj mecenášství a donátorství u nás? Jaký postoj k této problematice sami zaujímáme a proč byla právě výstava Nečekané dědictví významným počinem?

Stav donátorství u nás v nedávné historii

Vztahy mezi Národní galerií v Praze a sběrateli moderního umění byly spletité v celém průběhu 20. století. Možnost vytvořit spojitou sbírku uměleckých děl komplikovaly zejména často se měnící politické poměry. V důsledku takové nestálosti pak nebylo možné nashromáždit dostatečné množství finančních prostředků ani kulturního kapitálu. Další překážkou v budování moderní, v dané době současné, sbírky, byla rezervovanost některých tehdejších správců a dalších zainteresovaných stran v chodu galerie vůči mladým autorům. Představte si třeba situaci, kdy galerie v roce 1919 odmítne pozůstalost Bohumila Kubišty, dnes předního českého modernisty. Z nynějšího pohledu skoro směšná a těžko uvěřitelná situace. Naštěstí k podobným situacím nedochází často. Zdrženlivý postoj vůči současnému umění není neobvyklý pro žádnou dobu a není vždy jednoduché rozpoznat budoucí hodnotu a přínos uměleckého předmětu. 

Donátorství bylo živé po celou dobu trvání Národní galerie i jejích předchůdkyň, jen se zpravidla omezovalo na dary jednotlivých děl. Někdy se mohlo stát, že politické okolnosti donutily dárce svěřit obrazy galerii a tím je uchránit před případnou konfiskací – a všechny ty obrazy si zas vzít zpět, když se situace stabilizovala. Jindy spolu s lidmi odcházely do exilu i jejich umělecká díla. Podobně tomu bylo i u dr. Žižkové-Lind, což nás přivádí do současnosti. Když se česká lékařka vdala v roce 1970 do Švédska, odvezla si tam s sebou i menší díla, a dále tuto sbírku rozšiřovala o stylově podobné autory. Po její smrti v roce 2009 přešla sbírka díky dědictví do vlastnictví Národní galerie v Praze a další pokračování příběhu už známe. 

Proč bylo zrovna Nečekané dědictví tak významné? 

Vynecháme-li uměleckou hodnotu, pak je to zcela určitě donátorský přínos výstavy. Vedoucí archivu Národní galerie v Praze, pan Tomáš Sekyrka mi k tomu řekl: „Jedná se o dar celé sbírky, což je v jejích dějinách po roce 1989 skutečně výjimečná záležitost. NG samozřejmě dostávala a dostává darem často významná a zajímavá díla či jejich soubory, dary celých sbírek jsou však výjimkou.“ A jaké jsou podle něj současné mezery v oblasti mecenášství? „Nepochybně mezi ně patří opatrný vztah soukromých sběratelů k Národní galerii. U starších generací sběratelů či jejich potomků panuje určitá hořkost z toho, že jim jejich sbírky byly v období socialismu konfiskovány.“ I přes nedostatek finančních prostředků na akvizice od soukromníků však Národní galerie spolupracuje s řadou soukromých sběratelů, s obchodníky s uměním a to zejména při přípravě výstav a odborných publikací. Nehledě na historicky dané tendence jak ve vnímání Národní galerie jako instituce, existují aktivní snahy o posun této činnosti.

Darovací daň

Problematika donátorství se o něco rozšiřuje, pokud jde o soukromé galerie a muzea. Kromě toho, že se v rámci konkurenceschopnosti musejí snažit ještě o něco více, získat dar pro ně nemusí být zas až taková výhra.  Totiž, sbírkové fondy, jejichž vlastníkem není stát nebo ministerstvo kultury, musí odevzdávat darovací daň ze znalcem oceněného předmětu. To je sice komplikace, ovšem ke každému problému, existuje vždy i možné řešení, a byla by jistě škoda, kdyby kvůli tomu některé instituce dary odmítaly.

A co umělci?

„Jen díky mecenášům měla možnost řada umělců pracovat – kupovat materiál, bydlet, jíst a neřestně žít."

Donátorství znamená dárcovství, mecenášství je pak finanční i duchovní podpora umění. Bez donátorů a mecenášů, tedy lidí, pro které je přínos z uměleckého díla vysoko na hodnotovém žebříčku, umění opravdu dělat nejde. Dřív to platilo snad ještě více než dnes. Znali bychom Michelangelova Davida a Sixtinskou kapli bez Lorenza di Medici? Jak by vypadaly první Berniniho sochy bez kardinála Borghese? Jeden kamarád, současný český sochař, mi k tomu řekl: „Jen díky mecenášům měla možnost řada umělců pracovat – kupovat materiál, bydlet, jíst a neřestně žít. Pracovat každodenně na něčem jiném, než na vlastní umělecké tvorbě brzdí a zdržuje, umělecký vývoj se zadrhává. Uměním je třeba žít, neustále zkoušet a hrát si – jedině tak se jako umělec vyvíjíte.“  Pokud nás umění obohacuje a inspiruje, nemůžeme v jeho podpoře přeci spoléhat jen na stát a dotace.  Všímejme si kromě toho, co nás ve společnosti štve také velkomyslnosti podporovatelů umění, obzvlášť má-li takové jednání dlouhodobý kulturní přínos. 

Jiný kamarád, předseda představenstva opravdu velké české společnosti se vyjádřil takto: „Když žijeme v nějakém prostoru, jsme jeho součástí. Jelikož v tom prostoru podnikáme, něco od společnosti získáváme. Je pak naší samozřejmou odpovědností vrátit to v adekvátní míře společnosti zpět.“  A ještě dodal: "Když si koupíš obraz, protože na něj zrovna máš a dobře ho prodáš, když Ti peníze dojdou, tak to není mecenášství, to je byznys..." Souhlas.


Jak je tomu tedy s mecenášstvím dnes? Snahy o posun existují, jen se o nich málo mluví, bývají málo vidět. Většině donátorů o vděk nejde, protislužba je předmětem sponzoringu. Přestože v nás přetrvávají společenské stereotypy relativně nedávné minulosti, snaží se někteří z nás dívat na věci z nových úhlů, pokoušet se o netradiční přístupy. Možná mohla být výstava Nečekané dědictví zpracována jinak, lépe, líbivěji. Hledejme za formou ale také obsah. Poselstvím výstavy mohla být třeba právě zpráva o stavu naší společnosti a její kulturní úrovni. Nečekané dědictví není ničím jiným, než dědictvím nás všech, kulturní hodnotou, která nás charakterizuje – dárce, tvůrce i příjemce. Nejde o to, na které straně břehu zrovna stojíme. Voda teče stále stejným směrem a je na nás, zda se do tohoto plynutí zapojíme – ať už s proudem, proti němu nebo pod vodou. Konfrontace tvoří protitlak, stojatá voda nové nápady, hlavní proud zas sílu. Je fajn být součástí a tím se podílet na tvorbě, než jen nečinně přihlížet ze břehu.


You Might Also Like

0 komentářů