, , , , , , ,

Velká voda

středa, března 23, 2016

Všechny věci světa spolu vzájemně souvisí. 

To je jedna z ústředních vět filmu Velká voda (Golemata voda, 2004) Iva Trajkova a já se pod ní můžu podepsat. Ivo se narodil v Makedonii a na území bývalé Jugoslávie, za vysokými zdmi textilní fabriky, v krásné balkánské zemi v době po druhé světové válce odehrává se i děj filmu. 

Všechny věci světa spolu vzájemně souvisí. 

Můj první kontakt s Trajkovem proběhl skrze obraz, ovšem nikoliv filmový. 
Makedonii jsem si zamilovala v době studia jejího jazyku. 
A snímek, který jsem viděla na letošním Febiofestu, zahrál svou syrovou poetikou na notu mé přízně básnictví.

Děj se odehrává v sirotčinci, který je ve skutečnosti převýchovným lágrem dětí padlých nepřátel komunistického režimu. Příběh vypráví malý chlapec Lem Nikodinoski, který sem byl také umístěn. Ovšem krutá výpověď o bezvýchodnosti z těžkého života, jenž by mnozí ani životem nenazvali, není absolutně ústředním tématem filmu. Jak ve filmu zazní, budoucnost je minulostí. A tak jsou odkrývány skutečnosti, které trvají bez ohledu na čas, které ukazují, že zbabělost je největším hříchem, a které nám připomínají, že svobodni jsme bez ohledu na to, jak velký vnější prostor nám byl vymezen. Tento poutavý a něžně naléhavý příběh je ve skutečnosti zúčtováním starého muže se svým vlastním životem.

Film vznikl volně podle románu Živka Činga a je podkreslen okouzlující hudbou Kirila Dzajkovského. Získal Zlatou palmu za nejlepší film, režii, kameru a hudbu.

Ivo Trajkov
Galina Fleischmannová: Ivo, olej a akryl na plátně, 140 x 165, nedatováno.
Zdroj: artuare.cz s laskavým svolením autorky

Budiž proklet

V rozvalinách života, jak vnitřnosti vyvržená jsoucna.
Stále živá, pevná jsou a z kamene. 
Přesto neochvějně základ jeho trvá 
a z něho to, co jest, se vyklene.

A ve skeletu zlomeném ty kameny jak kosti chrastí,
když vítr opírá se do nich – těžce, co unese.
A k tomu pronikavě, hrozně pronikavě šeptá,
„Budiž proklet!“

Očekávala mě. 
Na dně nitra vyvrženého ze tmy, kde jedině vídával jsem světlo.
Tam trpělivě čekala, na mě, zbabělce ztrápeného,
ta schránka obrazu světa, jež byl zhmotněn do prázdna,
co naplnilo duši starce zrůdného.

Na nejkrásnějším místě – v té skále, na vodě živorodé,
kterou viděl jsem jak mrtvé bahno, protože voda vrací zpět jen to, co sama vidí. 
Na nejkrásnějším místě – ve lži a na útěku; ze svobodné vůle, toho daru posvátného, 
jenž zprznil jsem, jak ducha svého.

Zradil jsem. Zradil Boha a bratra s očima ďábelskýma,
které mojí nevinnost si podmanily v přísaze krví.
Chtěl jsem. Moc jsem chtěl, ale neudělal.
A už nikdy, nikdy jsem pak nebyl tak blízko světlu. 

Tak se budoucnost stala minulostí s hříchem největším, jenž jest.

Doufám, že mi nikdy neodpustíš…
Budiž jsem proklet!

You Might Also Like

0 komentářů