, ,

Komunikace až na dřeň

pondělí, září 19, 2016

Komunikace je dnes výraz zprofanovaný a profláknutý. Vyprázdněný až na dřeň, jak se také stylově říká. Zní to přece tak hluboce… Všichni horlivě, neustále a často nadmíru komunikujeme a tímto mnohoznačným slovem vyplňujeme i naši košatou mluvu. Komunikace je pro nás tak samozřejmá, že nás už ani nenapadne zamyslet se nad její podstatou a přesahem slova jako takového.

Po přečtení několika tematických knih a po krátké úvaze můžete dojít třeba k závěru, že komunikace je sdělování informací prostřednictvím soustavy symbolůKrátká a poměrně exaktně formulovaná definice. Můžeme to tím uzavřít a tečka. Každý konec ovšem otvírá nový začátek. Pojďme definici uchopit spíše jako rámec pro další uvažování. 

Co je to vlastně ta informace? Informace znamená „in forma“, tedy „v nějaké podobě“. Vše, co se do tohoto světa projeví, přece musí mít nějakou podobu. Potřebujeme formu, do které se obsah nalije, a která dá obsahu tvar, aby jej svět mohl spatřit. A takových forem je na světě tolik, kolik je lidí. To zní jako pěkné klišé, ovšem velmi účelné. Forma komunikovaných myšlenek je přece spoluvytvářena vlastnostmi člověka. Pokud je forma navíc kompatibilní i s osobnostními vlastnostmi příjemce, šance na upoutání zájmu a porozumění obsahu se rapidně zvyšuje.

Zdroj: Killi Sparre. www.sparrek.org
Řeč nás jako lidi zakládá, je to dar, který nás odlišuje od zvířat (i když ne vždy to tak vypadá…). Každé slovo má velkou hloubku – dokáže pohladit, seknout, zatřást s námi i nás rozechvět, zahřát i pěkně zchladit, dokáže vyvolat vůni, zvuk i obraz. Kam se dnes ta hloubka vytratila? Slovo přece nemůže být redukováno jen na znak. Znak, který jen otrocky popisuje, co vidíme, co se nám podařilo změřit a zvážit a co můžeme opřít o jistotu logiky. S tímto přístupem je slovo jen formou bez obsahu – takže formou vyprázdněnou.

V současné komunikaci jsme se dostali do fáze mechanického používání řeči. Stali jsme se sběrateli informací a máme díky tomu také mnoho technických dovedností. Ze stavu „být“ jsme se přeorientovali na potřebu „mít“. Co to znamená? Máme spoustu informací a začínáme se v nich ztrácet. Bloudíme v oceánu placatých a povrchních slov. Jsme uvězněni v tom, co je představitelné a to nás omezuje. Skrze prázdnotu slov pociťujeme také bytostnou prázdnotu našeho vlastního života, což nás vhání do honby za prožitky. Rozkoš je krásná a inspirativní, je jí třeba. Ovšem konzumní slast jen spotřebovává a nic nevytváří. A prázdnota se tak prohlubuje…

Taková komunikace nás nakonec přivádí do stavu, kdy nedokážeme žít sami se sebou a bez jistot, které nám dává představitelný svět. Odvracíme se od podstaty, abychom nemuseli nahlížet do sebe samých, potkat se s vlastními stíny a přijmout je jako vlastní součást. Zapomněli jsme možná na to, že nejsme jednotlivostmi, ale součástmi celku, jenž nás přesahuje. Začali jsme přeceňovat představové myšlení a našimi nároky na vše jímající poznání se povyšujeme do božských bytostí. Pokud vnímáme řeč jen jako prostředek a nástroj, omezujeme význam komunikace a činíme ji výrazem moci. Prostředek se stal cílem a my se dostali do kruhu jednoduchých, úderných a instantních klišé, z nichž se nám nedaří vymanit. Setkáváme se s tím denně ve sdělovacích prostředcích, které nám tímto způsobem vytvářejí umělé potřeby. Člověk nemůže mít moc a kontrolu nade vším, není pánem všeho. 


Zdroj: Alicia Savage. www.aliciasavage.com
Tento svět obsahuje nevídané a neslýchané věci, k nimž nás ani řeč nepustí. Může být ale prostředníkem k dotyku s Tajemstvím. Zejména básnické slovo je mostem, který spojuje naši jednotlivost s celkem, nezjevený svět se světem zjeveným, a dovoluje nám vstoupit do transcendence v mezích naší hmotné omezenosti. A tu je třeba respektovat, ať se nám to líbí nebo ne. Poezie je příkladem toho, kdy obsah sám vyzývá básníka a sám se mu v symbolech zjevuje. Těmi pak poodkrývá tajemství ukryté za horizontem všednosti. 

Stejně jako poezie i každé další umění je oním mostem. Je řečí, která k nám hovoří beze slov. Říkat se totiž dá i beze slov, mluvit jen se slovy. Tuto řeč umění si můžeme jen interpretovat skrze možnosti omezené našimi vlastnostmi a zkušenostmi. Řeč umění nám ukazuje na prostor, ve kterém forma ani logika nejsou arbitrem chápání. On totiž člověk nemusí a hlavně nemůže vše pochopit a pojmout.

A k jakému závěru nás toto uvažování dovedlo? Slovo nemusí být vždy mluveno, stačí, když je myšleno. Pak to možná ani nebylo slovo, ale myšlenka, která byla na počátku.  Nakonec každý jsme básníkem svého života. Každý musíme začít u sebe. Třeba mlčením. Aby se myšlenka mohla narodit, potřebuje k tomu ticho…

You Might Also Like

0 komentářů